Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
JAK SE DĚLÁ MINCOVNA (28) Ražba pamětní medaile s portréty významných žen
o založení mincovny a rozkvět novodobého mincovního podnikání se zasloužili snaživci, kteří vyšli z bižuterní branže.
Bižuterie se hlavně vyrábí proto, aby zdobila ženy všech věkových kategorií a podtrhla a zvýraznila jejich krásu. krásu, kterou jim dala příroda, protože ony jsou těmi, které udržují náš živočišný druh před vyhynutím. naopak muži v původním významu jsou těmi, kteří pro zachování lidské existence vytvářejí nutné podmínky. Svojí fyzickou silou si přisvojili roli vládců, a proto se od pradávna jejich portréty objevují na ražbách mincí a medailí.
Mincovna tuto tradici přijala a ve svých ražbách mužský portrét s oblibou využívala. Nikdy jsem ale neopustil myšlenku, aby se na medailích objevila krása ženské tváře. Do roku 1997 nám scházel nějaký silný motiv, který by dal impuls, aby se mincovna ve své emisní tvorbě touto myšlenkou musela vážně zabývat. Takový okamžik přišel naprosto nečekaně. Nikdo nemohl tušit, že v noci ze 30. na 31. srpna 1997 při autohavárii přijde ve svých 36 letech o život Diana princezna z Walesu. Svět ji miloval pro její vznešenost a krásu, zároveň ji kritizoval pro její komplikovaný osobní život u anglického královského dvora. Škoda, že naše morálka a pohled na život slavných žen je tak poplatný zjednodušeným mediálním obrazům, které vytváří moderní sdělovací prostředky. Smrt je naštěstí konec pozemského utrpení i slávy. Princezna z Walesu je toho zářným příkladem.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
