LITVA Emise z 1993–1994 a 2001–2003 (výběr)
Litva (litevsky Lietuva nebo Lietuvos Respublika), oficiálně Litevská republika, je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře.
Litva (litevsky Lietuva nebo Lietuvos Respublika), oficiálně Litevská republika, je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře.
Z hlediska notafilie není sběratelství litevských bankovek příliš rozšířeno, podobně, jako tomu je i u řady dalších postsovětských evropských či asijských republik. Před vstupem do Evropské unie v roce 2004 byl zákonným platidlem v Litvě litevský litas (singulár). ISO 4217 kód byl stanoven na LTL. Množné číslo této měny je v litevštině litai (3–9) a litų (desítky). Jedna setina litasu se nazývala centas (množné číslo centai). Pro přiblížení problematiky litevských bankovek jsme věnovali při studiu notafilie tohoto regionu bankovky Pick#53a (1 litas), Pick#54a (2 litai) a Pick#65 (10 litu). Úvodem je potřebné sdělit, že historie litevské měny sahá až do roku 1919. SCWPM uvádí na straně 614 (SCWPM; 19th Ed; 2013) pouze systém litas, stejně tak jako SCWPM; 12th Ed; strana 813(2008). Historie litevské měny je však poněkud složitější. V období let 1919–1920 (v některé literatuře se uvádí až rok 1922) platil na území Litvy tzv. ost markiu systém. Byly vydány pouze tři bankovky v rozsahu nominálních hodnot 50–500–1000 ost markiu. Bankovky mají R odlišen barevně (shodně u všech tří nominálů) červeno-zeleno-žlutým ohraničením. Emitentem bankovek byla tzv. Lietuvos Úkio Bankas.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2017.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (13) Církev doby klasicismu – zmrazené naděje
Konzervativní katolická hierarchie závěru 18. a začátku 19. století spíš sledovala než určovala vývoj Evropy.
Už před revolucí byly ve Francii v katolické církvi patrné dva tábory, zjednodušeně řečeno modernisté a konzervativci. Podobně jako tomu bylo u státní a šlechtické heraldiky, i ta církevní na sebe vzala střízlivé klasicistní formy. Také její klid a vyváženost však byly ve zvláštním rozporu s dramatickým vývojem uvnitř církve i v jejích vztazích se světskými mocnostmi.
Ráno 29. září 1786 nasedli v Pistoji před biskupským palácem do kočáru dva muži. Zanedlouho už ujížděli krásnou toskánskou krajinou směrem k Florencii. Tajemník Paolo se s respektem zadíval na unavenou tvář svého pána, biskupa Pistoje a Prata, Scipiona d Ricci. V minulých dnech se vydal ze všech svých sil, když řídil synodu, které se zúčastnilo skoro tři sta biskupů. Ale stálo to za to. Schválené synodní dekrety, které vezou ukázat velkovévodovi Leopoldovi, s Boží pomocí konečně pohnou církví správným směrem. Toskánský velkovévoda Leopold, bratr císaře Josefa II., byl spokojen. Do jeho plánů církevní reformy, kterou uskutečňoval uvážlivěji než jeho bratr, zapadaly výsledky Pistojské synody do
cela dobře. Snad ale byly přece jen příliš radikální. Církev se vrací ke své původní čistotě, kterou přinesl Kristus, ruší se inkvizice, mše se mají celebrovat v národních jazycích, zavede se jediný řeholní řád a všechny ostatní se zruší, stejně, jako se nedávno stalo jezuitům... Leopoldovy rozpaky byly na místě.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU