PLASTICKÝ PROUŽEK
Ochranný prvek bankovek
Nejvíce rozšířená forma ochranného proužku, který se na bankovkách nalézá, je kovový ochranný proužek. V některých případech může být místo metalizovaného materiálu použitý plast. Proužek, jak víme, je možné rozdělit na intermitentní nebo kompaktní. Obě varianty ochranných proužků se dále rozdělují na proužek s mikrotextem nebo proužek b. Jako mikrotext je nejčastěji používána číselná podoba nominální hodnoty konkrétní bankovky nebo oficiální zkratka (nejčastěji z anglického překladu) emitující centrální banky. Mikrotext vzniká tzv. lokální demetalizací konkrétního úseku ochranného proužku. Existuje také častá varianta, kdy se intermitentní charakter proužku při prosvícení bankovky mění na proužek kompaktní.
V posledních letech a emisích bankovek různých států se používá tzv. plastický ochranný proužek. Je potřebné rozlišovat tento plastický proužek podle toho, u jaké bankovky z hlediska jejího charakteru je použitý. Jedná se o plastický proužek použitý u papírových bankovek a plastický proužek vnořený do hmoty bankovek polymerových nebo hybridních. Není zaznamenaný případ bankovky, kdy by byl plastický ochranný proužek použitý u bankovky durasafové. Plastický ochranný proužek může mít v některých případech 3D efekty s kinetickým obrazem, který je patrný při změně úhlu pohledu. Tím nabývá vzhledu metalizované plochy. Tuto variantu tzv. holografického ochranného proužku1 můžeme vidět u některých bankovek Zimbabwe a z poslední doby také u bankovek Venezuely.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
MISTŘI PADĚLATELÉ (3) Luigi Cigoi a Edward Emery
19. století přineslo prudký rozvoj numismatického bádání.
Sběratelé ale nebyli jediní, kteří těžili z nově vycházející odborné literatury. Stejně rychle se zlepšovala i produkce padělatelů. Francie zásobovala falzy celou Evropu, na severu Itálie vedl numismatik Luigi Cigoi gang řezačů razidel a členové britské numismatické společnosti se zase potýkali hned se třemi padělateli.
Numismatika v 19. století
Koncem 18. století se sbírání mincí rozšířilo v širokých vrstvách obyvatelstva. Sběratelé se mohli účastnit specializovaných aukcí, ke kterým byly vydávány katalogy. V evropských státech byly zakládány numismatické společnosti a spolky, které vydávaly odborné časopisy. Rostl počet numismatických publikací a byly pořádány veřejné přednášky. Kromě stále oblíbených antických mincí se sbíraly i středověké a novověké ražby. Objevily se první katalogy novověkých mincí podle nominálů, jako byly například tolary nebo dukáty. Carl Wilhelm Becker nebyl jediným evropským padělatelem 19. století. Ve 20. letech století působil ve Smyrně Caprara, který padělal řecké mince. Nechvalně proslulou se stala Francie, kde ve 40. letech 19. století působilo hned několik padělatelských gangů, zaměřujících se na falza mincí normandských vévodů, merovejských tiers de sous ve zlatě a denárů. V samotné Paříži bylo ve 40. letech několik aktivních padělatelů, produkujících kvalitní falza vzácných středověkých francouzských a anglických mincí.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
