Olomoucký tolar moravských stavů
Z hlediska politického systému zemí Koruny české představovalo středověké a raně novověké Markrabství moravské samostatný územní celek s vlastními zákony a zemským sněmem i s vlastním panovníkem, kterým byl markrabě moravský. Na jeden ze symbolů zemské suverenity však na počátku raného novověku Morava dlouho nemohla dosáhnout – po celé 16. století se zde totiž nerazily žádné moravské peníze.
V průběhu 16. století se tak Markrabství moravské stalo z hlediska peněžního oběhu poměrně výjimečným územím. Zatímco i v sousedním Slezsku razila svoje peníze řada teritoriálních knížat, na Moravě se žádné zemské mince nevyráběly. Moravané si tak při placení museli vystačit s tradičními běžnými mincemi českými; pro větší platby se používaly uherské zlaté dukáty. V peněžním oběhu se však ve značném množství užívaly i drobné mince uherské, rakouské, polské a slezské. Všechny tyto mince však vůči sobě navzájem podléhaly změnám směnných kurzů. Aby se v tom vůbec dalo nějak vyznat, byla na Moravě zavedena vlastní peněžní početní jednotka ("zlatý moravský"), která však neměla přímý ekvivalent v žádné konkrétní moravské minci.
Za této situace moravští stavové usilovali již v době vlády Ferdinanda I. o zřízení nové vládní mincovny v některém z hlavních moravských měst. Král Ferdinand I. byl takovým snahám nakloněn, ale pouze za předpokladu, že nové moravské mince budou vyráběny podle metrologických vzorců rakouských, a to jako součást rakouského měnového systému. Tento králův požadavek odpovídal dlouhodobému panovníkovu úsilí o sjednocení měnových poměrů v celém habsburském soustátí. Pro moravské stavy byl ale takový návrh politicky nepřijatelný; při jednáních o zavedení zvláštních zemských mincí vždy trvali na tom, že jejich metrologické parametry i platební síla budou odvozeny od platidel českých. Tento spor o charakter moravských vládních mincí zůstal nevyřešen po řadu desetiletí. Zvláště na počátku 17. století se otázka výroby moravských mincí stala významným politickým tématem, neboť český měnový systém měl vytvořen účinné obranné mechanismy proti inflačnímu znehodnocování mincí ze strany panovníka.
Proto habsburský dvůr namísto zřízení moravské vládní mincovny (která by byla pod kontrolou stavů, podobně jako v Čechách) podporoval na počátku 17. století obnovení starších mincovních práv jiných tehdejších moravských politických subjektů (biskupství olomouckého a opavských vévodů), neboť tyto nově zaváděné moravské mince byly součástí rakouského měnového systému a již v předbělohorské době se u nich výrazně projevily inflační tendence.
Svých skutečných zemských mincí se tak Markrabství moravské dočkalo až v průběhu českého stavovského povstání, kdy byly v roce 1619 zřízeny nové mincovny v Brně a v Olomouci. Jejich hlavním účelem bylo rychlé provedení remonetarizace stávajícího staršího stříbrného oběživa (představované většinou směsí říšských i jiných zahraničních mincí různé ryzosti) do podoby nových stavovských ražeb, za jejichž kvalitu mohl vydavatel ručit.
Nové moravské mince respektovaly dlouhodobý požadavek stavů a byly z hlediska metrologických parametrů totožné s tehdy také zaváděnými stavovskými mincemi českými (a také platily v obou zemích stejně). Běžné moravské mince se roku 1619 začaly razit v dobré kvalitě ve třech nominálech (3krejcar, 12krejcar a 24krejcar), v olomoucké mincovně byla roku 1620 zahájena i výroba mírně inflačních moravských 48krejcarů. Všechny tyto mince měly jednotné výtvarné provedení a lišily se od sebe krom složení kovu
hmotnosti a průměru také číslicí s označením hodnoty, která byla na těchto mincích přímo vyražena.
Vedle těchto ražeb, vyráběných ve velkých nákladech a určených pro peněžní oběh, vznikl pouze v olomoucké mincovně i moravský stavovský stříbrný tolar, datovaný rokem 1620. Jeho lícní i rubová strana nese stejné motivy jako ostatní moravské mince té doby. Na tolaru však není uveden žádný údaj o platební síle (to bylo u tolarových mincí obvyklé) a od ražeb nižších hodnot se lišil hmotností, průměrem i vysokou kvalitou kovu. Jednalo se zřejmě jen o minci raženou moravskými stavy z prestižních důvodů a za účelem reprezentace. Tomu odpovídá velmi nízký počet dochovaných exemplářů, vyrobených zřejmě jen jedním párem razidel. Tato razidla byla vedle produkce stříbrných tolarů použita i k výrobě odražků ve zlatě o hmotnosti 25dukátu, 10dukátu a 5dukátu. I tato forma druhotného užití razidla dokládá výhradně reprezentační funkci moravského stavovského tolaru.
prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.
