Provedení b.k.
Samuel
Mikovíni, učenec světového jména – rytec, matematik, geodet, astronom,
kartograf, vodohospodář, architekt, stavitel a pedagog – patří k předním
představitelům vědy a techniky v 18. století.
Narodil se pravděpodobně v roce 1686 v Turíčkach, dnes Cinobaňa.
V Norimberku se vyučil rytectví, později studoval matematické vědy
na univerzitě v Altdorfu a v Jenu. Kartografické vzdělání získal
na vojenské akademii ve Vídni.
Už v Norimberku se projevil jako dobrý rytec a nadaný umělec.
Vypracoval a vydal dvě pozoruhodné série rytin – pohledy na Altdorf a
Norimberk. Rytiny Altdorfu, vydány v roce 1723, obsahují i mapu jeho
okolí. Od roku 1725 byl stoličným matematikem v Bratislavě. V tomto
období se jako císařsko – královský geometr nejvíc věnoval melioračním
pracím, hlavně protipovodňové úpravě břehů Dunaje a Váhu, zabezpečení
jejich splavnosti a vedl regulační úpravy u Taty. Zajímal se taky o
astronomií v observatoři, kterou si zřídil ve vlastním domě na dnešní
Laurinské ulici v Bratislavě. Výsledky bádání použil i ve svých
teoretických astronomicko – geodetických a kartografických pracích.
Mikovíni významně zdokonalil uherskou mapovou tvorbu. Opíral se o vlastní
měření a použil vlastní kartografickou metodu, která vycházela ze čtyř
základních principů – astronomického, geometrického, magnetického a
hydrografického. Jeho dílo ovlivnila spolupráce s význačným osvícencem
Uherska 18. století Matějem Belem. Pro jeho spis Posel starého a nového
Uherska, vydaný v roce 1723, vyryl podle předlohy mapu Demänovské
jeskyně a několik ilustrací. V roce 1731 jej císař Karel VI. pověřil
tvorbou a zpracováním map 
do Belového největšího díla Notitia Hungariae
novae historice – geographica (Historicko – zeměpisné vědomosti o novém
Uhersku. Mikovíni vytvořil první relativně podrobné moderní mapy
jednotlivých stolic Uherska. Do díla též přispěl ilustracemi, hlavně
vedutami míst a hradů. Při určování zeměpisné délky v 17. století
se používalo více základních (nultých) poledníků. Mikovíni se rozhodl
vytvořit si pro Uhersko vlastní nulté poledníky, pro každou mapu zvlášť,
například přes severovýchodní věž Bratislavského hradu přecházel
nultý poledník mapy Bratislavské stolice.
Významně přispěl k rozvoji středoslovenského hutnictví, které i
jeho zásluhou patřilo k technicky nejvyspělejším na světě. Byl předním
odborníkem na stavbu umělých vodních jezer, hutnických strojů, "hút"
a "stúp". Vyhotovoval hutnické mapy a plány, vedl opravu a budování
soustavy vodních nádrží pro těžební účely v okolí Banskej Štiavnice.
Od roku 1735 byl prvním ředitelem a profesorem Hutnické školy v Banskej
Štiavnici, první vyšší technické školy v Evropě. Přednášel
matematiku, mechaniku, hydrauliku a metody měření, vedl praxi ze zeměměřictví
a hutnického měření.
Od roku 1735 byl členem Pruské akademie věd v Berlíně. Uplatnil se i
jako inženýr – stavitel cest a mostů. V době prusko – rakouské války
jej v roce 1744 císařovna Marie Terezie jmenovala vojenským inženýrem.
Měl na starost obranu a fortikační práce na moravsko – slezských hranicích.
V roce 1748 vedl regulační práce v okolí Komárna, přitom se
také zabýval archeologickým výzkumem, prostudoval pozůstatky římské
pevnosti Brigetium a vypracoval její plán. Podle jeho projektů přestavěli
několik budov. Roku 1749 vypracoval plány na stavbu královského paláce v Budíně,
pro, který realizoval úpravu hradního vrchu a stavbu vodárny. Roku 1750
realizoval protipovodňové regulace na Váhu. V průběhu prací onemocněl
a 23. března 1750 zemřel na dosud neznámém místě na cestě z Trenčína
do Banské Štiavnice.
