Česká národní
banka vydává dne 19. září 2001 do oběhu pamětní stříbrnou 200 Kč
minci ke 100. výročí narození Jaroslava Seiferta.
Mince se vydává ve dvojím provedení ražby, které se liší povrchovou úpravou
a hranou. Klasické běžné provedení má stejný lesk mincovního pole i
reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním špičkovém provedení
(tzv. proof) pro náročné sběratele má mincovní pole leštěné do vysokého
lesku a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem "ČESKÁ NÁRODNÍ
BANKA * Ag 0.900 * 13 g *".
Mince v běžném i proofovém provedení jsou raženy ze stejné slitiny
obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi. Hrubá hmotnost mincí
je 13 g, průměr 31 mm a síla 2,40 mm. Obdobně jako u každé ražby mincí
jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm, v síle 0,15 mm,
v hmotnosti nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra nahoru 1%.
Na lícní straně je umístěna umělecká kompozice stylizovaných heraldických
zvířat z velkého státního znaku ČR. Název státu "ČESKÁ
REPUBLIKA" je v neuzavřeném opisu při horním okraji mince. Označení
nominální hodnoty "200 Kč" je umístěno pod heraldickými zvířaty.
Ústředním motivem rubové strany je portrét Jaroslava Seiferta, do jehož
spodní části zleva zasahují letopočty "1901" a
"2001". Při pravém okraji mince je neuzavřený opis
"JAROSLAV SEIFERT". Pod letopočty jsou iniciály jména autora návrhu,
akademického sochaře Ladislava Kozáka.
Ražbu provedla Bižuterie Česká mincovna a.s., v Jablonci nad Nisou, jejíž značka
je umístěna na lícní straně pod kompozicí heraldických zvířat.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového
formátu. Barva karty je temně vínová. Mince je vyobrazena stříbrně s
plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v
češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.
JAROSLAV SEIFERT
se narodil 23.9.1901
v dělnické rodině v Praze na Žižkově. Léta dospívání byla
poznamenána I. světovou válkou. Doba a chudoba okolního prostředí zapříčinila,
, že již jako student gymnázia přilnul k levicovému křídlu sociální
demokracie a ve dvaceti letech se stal členem komunistické strany. Gymnázium
nedostudoval a nastoupil dráhu redaktora komunistického tisku a avantgardních
časopisů. Ve své tvorbě brojil proti světu bezohledného bohatství, ale
i proti postalinštění strany, což ho v roce 1929 přimělo podepsat
spolu s dalšími předními levicovými spisovateli manifest proti
Gottwaldovu vedení KSČ. Následkem bylo vyloučení ze strany. Od roku 1930
byl členem sociálně demokratické strany a redaktorem kulturní rubriky Práva
lidu. Po válce do roku 1949 pracoval v denníku Práce. V roce 1946
byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Kritický postoj
k politickému vývoji v zemi v 50. letech a zejména vystoupení na
II. sjezdu Československých spisovatelů v roce 1956 přispělo k básníkovu
nucenému odchodu do ústraní. O deset let později (1966) mu byl udělen
titul národního umělce a v roce 1968 si ho spisovatelé zvolili za předsedu
svého svazu. V roce 1968 až 1969 se aktivně angažoval v kulturním
i politickém dění. Následující 70. léta přinesla další odchod do ústraní.
Tím, že Seifert podepsal Chartu 1977 (byl jedním z prvních) mohla být
jeho tvorba vydávána jen v zahraničí nebo "samizdatem". V roce
1981 vydal v Torontu (nakladatelství Škvoreckých) sugestivní vzpomínkovou
knihu Všechny krásy světa. V Praze vyšla v roce 1982 a 1985 se
značnými cenzurními zásahy. Plné znění bylo publikováno až v roce
1993. Nejvyšší cti a uznání se Seifertovi dostalo 11. října 1984 kdy mu
švédská Akademie udělila Nobelovu cenu za literaturu. Za nemocného otce
cenu převzala z rukou švédského krále básníkova dcera 12. 12.
1984. Seifert zemřel 10. ledna 1986 v Praze a byl pochován do rodinného
hrobu v Kralupech nad Vltavou.
Seifertova básnická tvorba je značně rozsáhlá a proto zde uvádíme nejdůležitější
a nejznámější básnické sbírky etapového vývoje. Počáteční sbírky
se vyznačovaly proletářskou bojovností (Město v slzách, 1921; Samá
láska, 1925) i poetistickým okouzlením moderní civilizací (Na vlnách TSF,
1925). Potom následovalo období vyznávající lásku k domovu, k národní
kultuře i běžným každodenním radostem a strastem (Poštovní holub,
1929; Jablko s klína, 1936; Venušiny ruce, 1936). V době ohrožení
nacismem a v průběhu války se v básníkově tvorbě ozývá
vzdor a zápas za svobodu (Vějíř Boženy Němcové, 1940; Kamenný most,
1944; Přilba hlíny, 1945). Intimní lyriku představuje nejznámější sbírka
Maminka (1954). Pozdější sbírky zaznamenávají životní bilanci ve vzpomínkách
na dětství, milostná okouzlení, zemřelé přátele i dramatické životní
události (Koncert na ostrově, 1965; Odlévání zvonů, 1967; Halleyova
kometa, 1967; Deštník z Piccadilly, 1979; Morový sloup, 1981; Býti básníkem,
1983).
Do roku 1984 byl Seifert ve světě málo známým básníkem, Nobelova cena
značně podnítila zájem překladatelů i vydavatelů. Osobní poctu
Seifertovu je možno v širším měřítku chápat jako poctu a uznání
celé naší literatuře.
Literatura:
20. století jaké
bylo - Ivan Brož (1999)
Děti slavných rodičů - Josef Březina (1998)
Laureáti Nobelovy ceny za literaturu 1901 - 1994 - Josef B. Michl (1995)
Jaroslav Seifert - Z. Pešat (1991)
Prameny :
ČNB, sekce peněžní a platebního styku
