Na lícní straně dvousetkoruny je zobrazen promítací přístroj, ze, kterého vycházejí stylizované paprsky světla. Mezi nimi je umístěn secesně stylizovaným písmem název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Značka České mincovny je umístěna při spodním okraji dvousetkoruny mezi nohami stojanu promítacího přístroje. Na rubové straně dvousetkoruny jsou symbolické znaky Viktora Ponrepa – klobouk a knír. Při levém a pravém okraji dvousetkouny je neuzavřený opis „VIKTOR PONREPO“ a při jejím spodním okraji jsou letopočty „1858-2008“. Autorem návrhu dvousetkoruny je pan Jan Smrž. Jeho iniciály tvořené spojenými písmeny „JS“ jsou umístěny při levém okraji dvousetkoruny u písmene „O“ ve jménu „VIKTOR“ mezi tímto písmenem a kloboukem.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu růžové barvy. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.
„Já se považuji za kinaře. Já jsem si v kině navykl
vidět lidi zezadu, siluetně, vím, jak reagují na různý film, jak se leknou,
jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické. Možná je to pošetilé, ale
ještě mi to nezevšednělo.“
Viktor Ponrepo
Biorama Kinematograf, přibližně 1899
Viktor Ponrepo
Počátky české kinematografie ovlivnili především Jan Kříženecký jako autor prvních českých filmů a Viktor Ponrepo jako jejich promítač a propagátor. Ponrepo (vlastním jménem Dismas Šlambor) se na přání otce vyučil pozlacovačem, odmala však projevoval nadání v oblasti kouzelnických triků. Práce ve zlatnické dílně Šlambora nenaplňovala a místo stálého zaměstnání zvolil nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Otec jeho volbou nebyl nadšen, avšak rozhodl se nestát mu v cestě. Šlambor zažádal c.k. místodržitelství o povolení k eskamotérským produkcím a začal putovat se svým představením. Od počátku si však byl vědom, že jeho jméno není pro jeho uměleckou dráhu vhodné a je třeba jej změnit. Okouzlen zámečkem nedaleko Lysé nad Labem - Bon Repos- si změnil jméno na Ponrepo, křestní jméno změnil na lépe znějící Viktor a pseudonym byl na světě.
Ponrepova kariéra jako kouzelníka a eskamotéra byla velmi úspěšná. Obecenstvo lákal i originálním názvem své společnosti – Ponrepovo kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel. Po představení často zůstával s obecenstvem a vyprávěl o Praze, kterou většina jeho posluchačů nikdy nenavštívila. Ponrepo svůj program neustále rozšiřoval a když si pořídil své známé „duchy“, dosáhl v oblasti kouzelnictví vrcholu.
Roku 1891 byla v Praze uspořádána Jubilejní výstava, na kterou dorazilo i mnoho venkovských lidí, kteří byli ohromeni nejnovějšími technickými vynálezy, jakými byl předchůdce gramofonu – fonograf. O čtyři roky později se v Čechách objevil vedle fonografu i Edisonův přístroj na „živé fotografie“ – kinetoskop. V následujících letech popularita „živých fotografií“ ještě vzrostla. V roce 1898 pořadatelé Výstavy architektury a inženýrství v Praze zařídili stánek „Český kinematograf“, jehož iniciátorem byl Jan Kříženecký, a ten se stal jedním z největších úspěchů výstavy. Kříženecký si pořídil Lumiérův kinematograf a rozhodl se promítat nejen původní francouzské filmy, ale také natáčet vlastní filmy k propagaci výstavy. Ve světle těchto novinek bylo Ponrepovi jasné, že chce – li si udržet obecenstvo, bude muset svůj program inovovat. Nejprve zakoupil Edisonův fonograf a když ani ten neudržel obecenstvo nadlouho, pořídil si i kinematograf, jímž oživoval svá představení. Ukázalo se, že nový vynález má budoucnost a místo kouzelnické živnosti se Ponrepo vrhl na dráhu provozovatele prvního putovního kina u nás. Se změnou zaměření změnil i název společnosti na Divadlo živých fotografií.
Nejpopulárnějšími filmy, které Ponrepo promítal, byly „Příjezd jízdy“, „Trh v Neapoli“ či „ Souboj dam amerických“, největší úspěch však měly snímky z bojů Angličanů s Búry. Ponrepo cestoval po celé zemi, na promítání v Praze však neměl licenci. Tento problém vyřešil tak, že alespoň promítal na pražské periferii. Teprve v srpnu 1901 získal povolení promítat po dobu 14 dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech, poté několik dní v roce 1904 hostoval v sále „U koruny“ v Holešovicích. Promítání zaznamenalo velký úspěch, díky, kterému mohl Ponrepo založit roku 1905 letní kino na Smíchově. Stálé kamenné kino založil Ponrepo o dva roky později v Karlově ulici v domě „U Modré štiky“ a Ponrepův biograf se stal prvním stálým kinem v Praze. Hrálo se denně kromě pátků a kino mělo 56 sedadel. Zvláštností Ponrepova biografu bylo, že všechny diváky nejprve vítal osobně. S přibývajícím počtem diváků to však přestávalo být možné a proto si nechal natočit znělku, ve, které se divákům ukláněl. Slovní doprovod k promítaným němým filmům obstarával Ponrepův bratr Karel Šlambor, který komentoval děj na plátně a vytvářel zvukové efekty.
Během roku 1908 se počet stálých kin významně rozrostl. Těžká léta čekala na Ponrepa kolem roku 1910, kdy se rozpoutala silná bouře odporu kulturních činitelů proti kinematografům a výnosy tím značně utrpěly. Ponrepo tedy zkusil něco jiného a zařídil si
obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů. Jelikož však odmítal prodávat špatné filmy jako trháky, půjčovna nevydělávala a byl nucen ji zlikvidovat. Roku 1912 byl založen Spolek českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze a Ponrepo se stal jeho prvním místopředsedou. Začátek války v roce 1914 znamenal přerušení rozvoje českých kin. Ponrepo ztratil většinu personálu a obyvatelstvo nemělo peníze na zábavu. O to větší byl návrat k filmové produkci po skončení války. V polovině dvacátých let však přišla další krize a přeplněná kina se začala náhle vyprazdňovat. To donutilo Ponrepa, aby roku 1924 požádal o obnovení eskamotérské a kouzelnické licence, protože zjistil, že ho film neuživí. Zemřel 4. prosince 1926, téměř na hranici chudoby.
Hold zakladatelům české kinematografie vzdal svým filmem „Báječní muži s klikou“ Jiří Menzel. Roli Viktora Ponrepa (ve filmu Pasparta) si zahrál Rudolf Hrušínský.
Pramen textu a fotografie : Ponrepo – od kouzelného divadla ke kinu, Luboš Bartošek, Orbis, Praha, 1957
