Jan Hus (asi 1371 – 6. července 1415) – český náboženský reformátor, myslitel a kazatel. Rektor pražské univerzity. Za své přesvědčení byl církví odsouzen jako kacíř a upálen u hradeb německého města Kostnice (Konstanz). V roce 1999 ho papež Jan Pavel II. oficiálně uznal za reformátora církve.
O dětství Jana Husa se nedochovaly téměř žádné záznamy. Za letopočet jeho narození bývá nejčastěji udáván rok 1371 (podle Palackého 1369), na svět přišel pravděpodobně v Husinci u Prachatic. Základní vzdělání získal v Prachaticích, potom odešel na pražskou univerzitu, kde se v roce 1393 stal bakalářem. O tři roky později mu pak byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Roku 1400 se stal univerzitním profesorem, byl vysvěcen na kněze a začal kázat: nejprve v kostele sv. Michala, poté v Betlémské kapli (od 14. března 1402). Přitom stále přednášel na univerzitě. Jan Hus se zasloužil o vydání Dekretu kutnohorského, kterým Václav IV. v roce 1409 přiznal Čechům na univerzitě hlasovací převahu nad cizinci. Po protestním odchodu německých profesorů a studentů se Hus stal rektorem. Zároveň stál v čele skupiny českých univerzitních mistrů, jimž byly blízké názory anglického teologa a filozofa Jana Viklefa (anglicky John Wicliffe).
Husová kázání v Betlémské kapli získávala velký ohlas. Nadšené posluchače nacházel mezi chudinou i v řadách bohatých měšťanů. Charismatického kazatele, žádajícího nápravu církve a návrat ke Kristu, si prý chodila vyslechnout i královna Žofie, ochrannou ruku nad ním dlouho držel Václav IV.
Situace se však výrazně změnila v roce 1412. Církevní hodnostáři chtěli získat peníze na podporu papeže Jana XXIII, který soupeřil s dalšími dvěma papeži o uznání a připravoval křižácké tažení proti neapolskému králi Ladislavovi. Potřebné finance měl zajistit prodej odpustků, což byla ovšem praxe, kterou Hus už dříve, v souladu s Viklefovým učením, tvrdě odsuzoval. Praha se začala radikalizovat a docházelo k pouličním bouřím. Václav IV. si nechtěl znepřátelit Řím, navíc měl z obchodu s odpustky provizi, takže přestal Husa chránit a proti betlémskému kazateli se postavili i někteří jeho přívrženci z univerzity. Jan XXIII. nad Husem vyhlásil klatbu a vystavil mu zákaz veškeré kněžské činnosti.
Mistr Jan se odvolával ke Kristu a zpočátku papežské nařízení ignoroval, pak ale raději odešel na venkov. Uchýlil se pod ochranu svého přívržence Jana z Ústí do jižních Čech. V okolí Kozího hrádku dále kázal a zároveň pracoval na svých spisech. V té době vzniklo například jeho významné dílo De ecclesia (O církvi). Z jihu Čech odešel 15. července 1414 na hrad Krakovec u Rakovníka, kde žil až do odjezdu do Kostnice pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan.
Na svou poslední cestu se vydal toho roku v říjnu. Hus doufal, že na koncilu bude moci obhájit své názory, místo toho byl uvězněn a následná zasedání připomínala spíše diktát, než diskuzi. Pod nátlakem se měl přiznat ke kacířství a následně odvolat své myšlenky. Přesto, že se Hus řídil principem: "Kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného," za svoji pravdu byl ochoten i zemřít. Když neodvolal ani v den určený k jeho popravě, byl na břehu Bodamského jezera 6. července 1415 upálen. 30. května roku následujícího byl upálen také mistr Jeroným Pražský, který se pod nátlakem nejprve Husa zřekl, později však toto zaváhání prohlásil za svůj největší hřích.
Upálení mistra Jana Husa zahájilo desetiletí husitských bouří, které otřásly střední Evropou. Den jeho smrti je českým státním svátkem.
K Husovým známým dílům patří soubor kázání Postila, dívkám určená Dcerka nebo zamyšlení se nad vztahem církve a světského života O šesti bludiech. V díle O českém pravopise odstranil spřežky a nahradil je diakritikou.
